Den 1.        

Nacházíme se v roce 1860 a začátek našeho příběhu se odehrává v Aucklandu, hlavním městě Nového Zélandu. Je konec školního roku a právě začínaly dva měsíce prázdni. Zde na jižní polokouli začínají prázdniny pro nás v nezvyklou dobu,  totiž únor. Ale zatím co u nás bývá tuhá zima, na Novém Zélandu začíná horké léto.

Vybraní žáci soukromé Chairmanovi základní školy se za odměnu účastní šestitýdenní okružní plavby na palubě škuneru jménem Chrt. Není třeba zdůrazňovat, že jim všichni závidí dobrodružství které zažijí.

Skupina 43 chlapců a dívek ve věku 7-14 let dorazila na palubu škuneru, kde je uvítali plavčíci (vedoucí). Děti se ubytovaly v kajutách, a protože kapitán ani zbytek posádky ještě nebyli na lodi, rozhodli se, že si čekání na ráno zpříjemní nějakou hrou a lépe se tak seznámí.

Po hrách se příjemně unavení uložili na palandy a všichni usnuli v dychtivém očekávání dobrodružství příštích dnů.

Den 2.     

Všichni pokojně spí ve svých kajutách. Co se ale stalo zatím nikdo neví. První je vzhůru nejmladší z plavčíků, kterého zbudilo podivné houpání lodi. Když vyběhl na palubu, nevěřil vlastním očím. Škuner pluje po širém moři. Okamžitě křikem budí ostatní plavčíky. Západní vítr hnal loď napříč Tichým oceánem.

Co s nimi bude? Musí se spolehnout jen na své síly. Jak zdárně dovést loď ke břehu? Je jasné, že bez společné spolupráce se tyto složité problémy vyřešit nedají.

Západní vítr unáší plachetnici na širé moře. Marně se chlapci snaží manévrovat tak, aby zavedli loď zpět k novozélandským břehům. K řízení plavidla jim chybí potřebné znalosti a k vytažení plachet síly. Pokusy o řízení lodí všechny vyčerpají o oni opět upadají do milosrdné náruče spánku.

Několik dní potom, co vítr zahnal škuner na otevřené moře, zvedla se bouře a řádila dva týdny s neobyčejnou prudkostí. Mnohokrát chlapci v boji s větrem a vlnami ukázali svou obratnost. Pohybovali se po rozdivočelé palubě a dávali pozor, aby je do moře nesmetla nějaká vlna, Ze všech sil se snažili udržet kormidlo tak, aby vlny nedopadaly na bok lodi. Aby je nespláchly vlny, museli se ke kormidlu přivázat. Po dvou týdnech divoké plavby spatřili před sebou zemi.

Den 3.   

Po strastiplné plavbě se škuner ocitl na břehu neznámé pevniny. Protože nikdo netuší jak dlouho zde budou uvězněni je třeba shromáždit co nejvíce jídla. Zásoby, které mají z lodi by jim na moc dlouho nevystačily, a proto je třeba se poohlídnout po pevnině.

Než ale chlapci začnou cokoli podnikat, zvolí si ze svého středu kapitána. Protože největší odvahu a zručnost při divokém polořízeném zakotvení lodi u břehu prokázal Martin, stal se kapitánem on. Martin také vymyslí lov ústřic, aby vyřešil problém s jídlem.

Ústřice není problém na útesech najít, ale je třeba si dávat pozor na mořské ježky, které moře při odlivu taktéž vyvrhlo. Šlápnout na takového ježka znamená velmi nepříjemné zranění a vyžaduje okamžitou léčbu. Naštěstí se za cenu mírných ztrát podařilo nasbírat dostatek ústřic.

Po pár týdnech ale situace kolem ústřic stala neúnosná. Část dětí si vypěstovala na ústřice alergii a část plavčíků tvrdí, že pokud budou muset ještě někdy sníst ústřici tak se dají na kanibalismus. Naštěstí jeden z plavčíků, Vači, odhalil dále ve vnitrozemí zajímavé stromy, ze kterých se vyklubali zralé řeřichovníky. Všem dětem se pod vedením plavčíků podařilo natrhat dostatek semen řeřichy a mohli jsme konečně založit vlastní plantáž. Jestli se vše zadaří, časem budeme moci obohatit náš jídelníček o výbornou čerstvou řeřichu.

Fotky